English  |  Mapa stránek

CHOVATELSKÁ STANICE
Dalmatinů

Sunset Dalmatian

Dalmatin INFO

Epilepsie u Dalmatinů

Epilepsie u psů je projevuje tzv. "křečemi" nebo záchvaty. Záchvaty nemusí být vždy dědičné. Některé z nich jsou důsledek působení toxinů, některé můžou být příčinou další skryté nemoci a některé můžou byt způsobené úrazem. Ve většině případu, pokud se nejedná o trvalé poškození mozku, už při prvotním ošetření záchvaty zmizí. Pokud důkladným veterinárním vyšetřením a testováním nemůže být odhaleno proč pes dostal záchvaty, je pak záchvat klasifikován jako idiopatická (čistá) epilepsie. Idiopatická epilepsie je považována za dědičnou.

Záchvaty jsou v podstatě reakci těla na náhlé, nekontrolovatelné impulsy neurologických aktivit v mozku. Všichni psi mají záchvaty na určité hranici při níž je aktivita v mozku v jakési rovnováze. Když se neurologická aktivita zvyšuje mimo tuto hranici, v případě úrazu, působení toxinů, nemocí a nebo genetickou predispozicí, dochází k pravým záchvatům. Občas je tyto záchvaty možné pozorovat na menší části těla jako jsou obličej nebo noha, ale ve většině případu působí na celé tělo. Je to jako když mozek posílá vzkazy všem svalům v těle aby se stahovali. Žádný záchvat není úplně stejný, ale můžeme zpozorovat následující všeobecní varianty:

  1. Pes začne být nervózní a rozrušený. Někteří psy budou vyhledávat své majitele, aby se uklidnili protože vědí, že něco není v pořádku. Tomu se říká preiktální období.
  2. Pes se začne třást. Ztrácí kontakt s okolím, má zamlžené oči, může působit jakoby byl slepý a nereaguje na hlasové povely a doteky.
  3. Třes začíná být více prudký, pes je v křečí a padá obvyklé na stranu.
  4. Pes se začne křečovitě stahovat a pohybovat (pádlovat) nohami. Někdy jsou zuby sevřeny, ale pes může slinit a otevírat a zavírat tlamu opakovaně. Někdy se zdá, že pes nedýchá. Také může během záchvatu močit a nebo odkalovat. Tomuto stadiu se říká iktální a většinou trvá méně než dvě minuty.
  5. Pes se obvykle začíná dostávat zpět. Může ještě těžce funět, zdát se být dezorientovaný a slepý určitou dobu po záchvatu. Může také chtít spát dlouhou dobu po záchvatu. Říká se tomu období postiktální. Obvyklé trvá méně než hodinu, ale může trvat nejdéle i dva dni. Věří se, že během této fáze snaha konejšit a uklidňovat psa zvýší délku a náročnost této fáze.

Existuje řada situaci které se můžou objevit a přitom podobat se záchvatům. Pes může mít zánět vnitřního ucha která ho donutí držet hlavu nakřivo a tím pak může ztrácet koordinací a rovnováhu. Psi se srdečními a respiračními chorobami by mohli vzdychat tak aby nahradili nedostatek kyslíku v krvi nebo dokonce můžou být tak slabý, že můžou i omdlívat. Některé zkušenosti jsou i s velmi divným tzv. "zpátečním kýcháním", které produkuje velice hlučné, rychlé, divoké dýcháni, během něhož je velká kontrakce hrudních a břišních svalů. Psi, a zvlášť mladá štěňata během spánku můžou "pádlovat" nohami, škubat a kňučet. Hlavní rozdíl mezi těmito případy a záchvatem je na úrovní vědomí psa. Během epileptického záchvatu pes není vědomí svého okolí a není možné ho ze záchvatu probrat (tak jako kdyby spal).

Je velice důležité, aby jste během záchvatu zachovali klid a ujistili se, že pes se nachází na bezpečným místě kde si nemůže ublížit. Je velice důležité aby jste pozorovali během záchvatu chování psa protože je velice důležité do detailu popsat průběh veterinárnímu lékaři. Nikdy nedávejte ruce v blízkosti tlamy psa který má záchvat. Pes se záchvatem si "nespolkne jazyk".

Samotný epileptický záchvat, nikdy nemá fatální následky, ale jestli se začnou vyskytovat častěji tak pes může být náchylnější k tvorbě stavu status epilepticus který má za následek opakující se a nekontrolovatelné záchvaty. Opakované záchvaty vedou k vyčerpání, hypoglykémie, hyperartremia, nedostatek kyslíku, poškození mozku a nakonec i smrti. Tento stav je velice vážný a v mnoha případech je zapotřebí aplikovat anestézii za účelem kontroly záchvatu.

Po celkovém lékařském vyšetření (anamnéza z minulosti, rozsáhlé psychické testy, hodnocení krevního obrazu, moči a páteře, EEG a CT vyšetření) který nevykazuje žádný jiný důvod proč pes měl záchvat se může stanovit idiopatická (samostatná) epilepsie. Někdy je označována jako primární nebo pravá epilepsie. Obecně psy s epilepsii mají první záchvat mezi prvním rokem až pěti let.

Estrogen zvyšuje možnost výskytu epileptických záchvatu, takže u fen které zrovna začínají barvit může nastat vetší pravděpodobnost záchvatu. V případě, že pes má více záchvatů za měsíc přistupuje se pak k vhodný léčbě medikamenty.

Léky epilepsii nikdy nevyléčí a záchvaty se nemůžou úplně eliminovat. Terapie je vždy stanovená proto aby se snížila frekvence a závažnost záchvatu a tím pádem poskytla psovi a jeho rodině kvalitnější život. Existují i vedlejší účinky podávaných léku a je možné je omezit po několika týdnech dávkování. Proto dávkování musí být monitorované a přizpůsobené psovi,a to zejména v prvních několika týdnech. Phenobarbital je jeden z nejpoužívanějších léků. V některých případech je možné kombinovat i bromid dráselný.

Někteří majitele psů s epilepsii mají i pozitivní výsledky v léčbě přírodní medicínou jako jsou Bachové květy - Rescue Remedy kterou kombinují s klasickými léky. Jsou i některé spekulace, že záchvaty můžou být vyvolaný i různými alergiemi a někteří veterináři dosáhly úspěchu tím, že léčili alergii a tím pádem, záchvaty byly omezený.

Několik plemen mají vážný problém s epilepsii a její základ je genetického původů.

Epilepsie je zničující nemoc. Všichni bychom si měli být vědomí, že epilepsie se vyskytuje i v našem plemeni a snažit se udělat všechno možné aby se nestala běžnou nemoci tak jak již je u některých dalších plemen. Epilepsie nezmizí jen proto, že nechceme se s ni zabývat. Způsob dědičnosti v dnešní době ještě není znám. Každopádně na epileptických psech bychom v žádném případě neměli chovat. Jedinci kteří mají postižené potomky, speciálně od jiných a nepříbuzných sourozenců by také měli být vyloučený z dalšího chovu. Blízcí příbuzný postižených zvířat by v chovu měly být použity pouze s velkou opatrnosti a to tak, aby se nekřížili mezi sebou a nebo s ostatními liniemi kde se epilepsie vyskytuje.

A na závěr: v případě, že máte Dalmatina s epilepsii tak není důvod aby jste s ním zacházeli jinak než s normálním psem, protože vám stejně dá svojí lásku, věrnost, přátelství a zábavy do dalších let.

Přeloženo ze stránek British Dalmatian Club